ANIMACE, FILMY

Lvíček – kombinovaná technika animace, 2021

  • animace – Šárka Hyklová
  • text a přednes – Lenka R. M. Chobotová
  • střih – Daniel Macháček

Audiovizuální dílo přibližující osud vil zakladatelů kloboučnické výroby v Novém Jičíně prostřednictvím kombinované techniky animace. Zchátralým budovám byla přislíbena kompletní rekonstrukce. Film obsahuje fotografie pořízené ve vilách a materiály z Archivu města Nového Jičína. Je součástí výstavního projektu „Hücklovy vily očima umělců“ pořádaného Spolkem výtvarných umělců Arkáda a spolufinancovaného z rozpočtu města Nový Jičín. V rámci tohoto projektu vznikla také skládací brožura s celým příběhem a ilustracemi, která je tomuto filmu předlohou (volně ke stažení).

Milenci – animace, 2010

  • animace – Šárka Hyklová
  • hudba – Peter Valášek

Život a smrt jsou věčným tématem, které nelze vyčerpat ani uchopit. Jedno nemůže být zároveň druhým, ale přelévá se do druhého, střídají se v cyklech. Kolikrát už jsme toto slyšeli, a přesto se stále opakují jinak, překvapivě, dravě, hrozivě.. Příroda nám nedovolí být o krok napřed, i když si to mnohdy myslíme. Je tu totiž jedna zákonitost, na kterou nestačíme, jediná spravedlnost pro všechny.. Zatímco jednoduché jednobuněčné organismy (např. kvasinky) se množí dělením a jsou prakticky nesmrtelné, složitější živočichové se rozmnožují pářením.. požitek z daného aktu je však vykoupen smrtelností, konečností jedné přírodní variace. Život se zrodil z vody, která umožňuje vše smíchat, dvě bytosti se spojí v jedinou, úplně novou… a tak zde platí zcela jiná matematická rovnice 1+1=3.. Ne náhodou se orgasmu říká „malá smrt“ („le petite mort“ – fr.) Tato animace v sobě spojuje mnoho různých technik a výtvarných stylů a připomíná nám onu křehkost bytí a nového zrození, makrokosmos jež se mnohokrát zrcadlí v mikrokosmu před našimi zraky.

použité zdroje hudby: Einstürzende Neubauten, NIN, Björk, The contact – soundtrack

Starý obchod – animace, 2008

  • animace – Šárka Hyklová

Z hlíny modelovaná animace byla vytvořena pro prezentaci semestrální práce na VŠVU v Bratislavě. Její součástí jsou také bronzové odlitky rozfázovaných pohybů válejícího se koně a skici sloužící jako podklady pro samotnou animaci. V této další práci na stejné téma jsem si chtěla vyzkoušet jinou, více sochařskou techniku animace. Na pozadí je okno jednoho velmi pěkného starého chátrajícího domu s věžičkou v obci Rybí, který býval v minulosti obchodem se smíšeným zbožím. Další částí výstupu jsou fotografie a dřevěné hlavy z krovů střešní konstrukce, které odkazují k lidové řezbářské tvorbě a umělecké tradici dřívějších časů. Proces válení, očisty, zbavování se srsti, kůže a starého nepotřebného materiálu v tomto případě souvisí se samotným osudem této secesní stavby, která byla v roce 2020 zrenovována díky snaze několika málo lidí a Evropským fondům. Dnes je zde zřízeno Společenské centrum Věžička Rybí.

Jin – Jang – animace, 2007

  • animace – Šárka Hyklová
  • hudba – Peter Valášek

Námětem této práce je symbolické znázornění dvou navzájem opačných a doplňujících se sil, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru. Jsou v neustálém pohybu a jedna bez druhé nemohou existovat., jako den bez noci. Na západě jsou často Jin a Jang chápany nepřesně jako „zlo“ a „dobro“. Dobro jako pozitivně laděný element často popírá nebo dokonce ignoruje význam „zlého“ jakožto protikladné síly, díky které může „dobré“ vyniknout a vzácně být i vůbec spatřeno. Symbolizuje v analogii tmu a světlo (tma jako neexistence světla a naopak). Malé tečky v symbolu Jin a Jang znamenají stopy jedné síly v druhé. Černý a bílý kůň v souboji, kde ani jeden nevyhrává, jsou ztělesněním těchto dvou sil. V některých okamžicích se černá a bílá pomíchají a vytvoří barvu šedou, ve které nelze jednoznačně odlišit jednu od druhé. Poté se znovu oddělí, aby opět nabyly přesnějších obrysů. Nekonečný příběh života a smrti, kde se jedno stává druhým. Bílý kůň byl ve starých kulturách zobrazován jako průvodce zemřelých na druhý svět, v křesťanství je také symbolem Krista (světla), naopak černou barvu nesou koně apokalyptických jezdců, přinášejících zkázu a utrpení. Nejprve tedy spatříme tmu, aby dala vyniknout zářivému světlu. To za sebou opět vleče ty nejtemnější stíny..

použité zdroje hudby: NIN, Peter Gabriel, Steve Reich

Mařena – film 2007

Film zachycuje vesnickou tradici „vynášení zimy“ (Moreny, Mařeny, Smrtky..), jež je silně spojena s přírodou, jejími cykly a střídáním ročních období, včetně přirozeného vnímání života a smrti v kontrastu k „městskému“ uvažování, vykořisťování Země a přírodních zdrojů. Místo stromů komíny, místo ploch porostlých vegetací hromady odpadu.. po nás potopa. Jistá naivita dětsky čistého nevědomého života se prolíná s rafinovaností, bezohledností i manipulací lidského charakteru v celé jeho jednotné a pestré škále. Nejde o snahu srovnávat upřímnost venkova se sobectvím města, i když v původním záměru tomu tak bylo. Spíše se jedná o komentář k lidské duši jako takové. Tento mladický černobílý názor byl silně ovlivněn mým přechodem ze života na vesnici do života ve městě Bratislava. Byl náhlý, necitelný a malou naivní holčičku řádně vyfackoval. Není tedy lepšího vysvětlení, než měnící se zkušenost samotné autorky, která se vrátila žít zpět na vesnici a překvapivě zjistila, že lidé jsou všude v podstatě stejní 🙂 Rituál „vynášení zimy a přinášení jara“ se zpravidla koná na Smrtnou neděli (dva týdny před Velikonocemi) a je starým pohanským zvykem. Slaměná figura oblečená v ženských šatech je za zpěvu písní nesena ven z dědiny a poté spálena, zakopána nebo vhozena do vody. Někde jí nadávají nebo na ni hází kameny. Pentlemi ozdobená májka představující jaro je poté nesena zpět do vesnice.

Vynášení Mařeny v obci Rybí – popěvek

Něsemy Mařenu, v oleju smaženú, pěknú, pěknú, přečervenú..

Má milá Mařeno, kděs tak dlúho byla? U studánky, u ruběnky, nohy ruce myla.

Má milá Mařeno, číms je utírala? Šátečkem, lístečkem jsem je utírala.

Má milá Mařeno, kděs poděla klúče? Klúče, klúče, su na huře v muce.

Má milá Mařeno, co ty ráda jídáš? Kašu, kašu s oškvarkama, zelé, zelé s kopřivama.

Altamira – animace 2007

  • animace – Šárka Hyklová
  • hudba – Peter Valášek
  • použité zdroje hudby – NIN, Björk

Animace zachycuje válejícího se bílého koně v tušové rozmývané kresbě. Když se mě profesor zeptal, proč jsem se nevydala klasickou cestou, odpověděla jsem, že klasická kresba mi přišla příliš suchá.. (ve smyslu nudná). „Aha, takže tahle je teda mokrá“. odpověděl.

Říká se, že když si kůň jednou lehne, už nevstane. Koně si vlastně lehají dost často. A válení pro ně představuje velmi důležitý očistný rituál pro uvolnění stresu, zbavení se staré srsti a kůže a nanesení vrstvy prachu a bláta, jež je chrání před chladem i hmyzem. Pravdou je, že čím více je kůň špinavý, tím je šťastnější a hlavně zdravý a uvolněný.

Obdivujeme jeho krásu, nespoutanou divokost, malujeme koně po zdech, plátnech, tesáme pomníky k jeho poctě, píšeme básně a oslavné písně .. a zavřeme jej do malého prostoru a sešněrujeme popruhy. Jako všechno se koně většinou snažíme zkrotit a podrobit místo nabídky spolupráce a ochoty se od něj učit. Pravěký člověk údajně zobrazoval zvířata, aby ovládl jejich duši a mohl je pak snáze ulovit.. jeho potřeba uspět byla tedy úzce spjata s vírou v loveckou magii … Bílý kůň je v mnoha starých kulturách představitelem duše či průvodcem do světa mrtvých, v pohádkách věrně provází prince těžkými zkouškami, aby mu ten nakonec setnul hlavu a vysvobodil jej ze zakletí..

Animace vyobrazuje tohoto bájného bělouše, který nakonec odchází do neznáma a spolkne ho tma.